ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA 8. září 2016 ve věci C-160/15

Článek 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti musí být vykládán v tom smyslu, že za účelem posouzení, zda umístění hypertextových odkazů na internetové stránce na chráněná díla, která jsou volně dostupná na jiné internetové stránce bez souhlasu nositele autorského práva, představuje „sdělování veřejnosti“ ve smyslu tohoto ustanovení, je třeba určit, zda byly tyto odkazy poskytnuty nikoli za účelem dosažení zisku osobou, která nevěděla nebo nemohla rozumně vědět o protiprávní povaze zveřejnění těchto děl na této jiné internetové stránce, nebo zda naopak byly poskytnuty za účelem dosažení zisku, v kterémžto případě musí být taková znalost presumována.

Rozsudek se týkal žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce k výkladu čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva…

Žádost byla podána v rámci sporu mezi společností GS Media BV na straně jedné a společnostmi Sanoma a další ohledně toho, že na internetové stránce GeenStijl.nl provozované společností GS Media byly umístěny hypertextové odkazy na jiné internetové stránky umožňující zobrazení fotografií B. G. Dekker pořízených pro časopis Playboy.

Závěry Soudního dvora

Pokud jde o věc v původním řízení, je nesporné, že společnost GS Media provozuje stránku GeenStijl a že poskytla hypertextové odkazy na soubory obsahující dotčené fotografie umístěné na stránce Filefactory za účelem dosažení zisku. Je rovněž nesporné, že společnost Sanoma neudělila oprávnění ke zveřejnění těchto fotografií na internetu. Mimoto skutkové okolnosti, jak jsou popsány v předkládacím rozhodnutí, nasvědčují tomu, že společnost GS Media si byla vědoma posledně uvedené okolnosti, a že tedy nemůže vyvrátit domněnku, že umístění předmětných odkazů bylo provedeno s plnou znalostí protiprávní povahy tohoto zveřejnění. Za těchto okolností, se jeví, že  představuje umístění takových odkazů společností GS Media „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.

Soudní dvůr zejména připomíná,  že z bodů 9 a 10 odůvodnění směrnice 2001/29 vyplývá, že jejím hlavním cílem je zavedení vysoké úrovně ochrany autorů, která jim umožní obdržet odpovídající odměnu za užívání jejich děl, zejména při jejich sdělování veřejnosti. Z toho plyne, že pojem sdělování veřejnosti je třeba chápat v širokém smyslu, jak ostatně výslovně stanoví bod 23 odůvodnění této směrnice (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. října 2011, Football Association Premier League a další, C‑403/08 a C‑429/08, EU:C:2011:631, bod 186, a ze dne 7. března 2013, ITV Broadcasting a další, C‑607/11, EU:C:2013:147, bod 20). Zároveň z bodů 3 a 31 odůvodnění směrnice 2001/29 vyplývá, že provedená harmonizace směřuje zejména v elektronickém prostředí k zajištění přiměřené rovnováhy mezi zájmy nositelů autorských práv a práv souvisejících na ochraně jejich práv duševního vlastnictví zaručené článkem 17 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) na straně jedné a ochranou zájmů a základních práv uživatelů chráněných předmětů, zejména jejich svobody projevu a informací zaručené článkem 11 Listiny, jakož i obecného zájmu na straně druhé.

Soudní dvůr  připomněl kritéria, která je nutné vzít na vědomí při posuzování střetů jednotlivých zájmů. Zaprvé zdůraznil nevyhnutelnou úlohu uživatele a vědomou povahu jeho zásahu. Jednání tohoto uživatele totiž představuje sdělování, pokud tento uživatel při plné znalosti důsledků svého jednání zprostředkuje svým hostům přístup k chráněnému dílu, a zejména pokud by bez takového zprostředkování tito hosté v zásadě nemohli chráněného díla užít. Zadruhé upřesnil, že pojem „veřejnost“ se týká blíže neurčeného počtu potenciálních adresátů a kromě toho vyžaduje dosti vysoký počet osob. Z ustálené judikatury Soudního dvora kromě toho vyplývá, že aby mohlo být sdělování chráněného díla kvalifikováno jako „sdělování veřejnosti“, musí být sděleno specifickou technologií odlišnou od té, která byla dosud užita, nebo „nové veřejnosti“, tj. veřejnosti, kterou nositelé autorského práva nebrali v potaz při udílení svolení k prvotnímu sdělení jejich díla veřejnosti. Soudní dvůr zatřetí rozhodl, že bez významu není ani výdělečná povaha sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.

Často je těmi, co zveřejňují hypertextové odkazy,  odkazováno,  na rozsudek ze dne 13. února 2014, Svensson a další (C‑466/12, EU:C:2014:76), kde  vyložil Soudní dvůr čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 v tom smyslu, že umístění hypertextového odkazu na jedné internetové stránce na díla, která jsou volně dostupná na jiné internetové stránce, nepředstavuje „sdělování veřejnosti“ podle tohoto ustanovení. Tento výklad byl rovněž potvrzen v usnesení ze dne 21. října 2014, BestWater International (C‑348/13, nezveřejněné, EU:C:2014:2315) ve vztahu k odkazům používajícím tzv. „framing“ techniku.  Z odůvodnění těchto rozhodnutí však vyplývá, že se Soudní dvůr vyjádřil toliko k umístění hypertextových odkazů na díla, která již byla volně dostupná na jiné internetové stránce se souhlasem nositele práv, přičemž Soudní dvůr dospěl k závěru, že se nejedná o sdělování veřejnosti z toho důvodu, že předmětné sdělování nebylo uskutečněno vůči nové veřejnosti.

Soudní dvůr zdůrazňuje, že z rozsudku ze dne 13. února 2014, Svensson a další (C‑466/12, EU:C:2014:76) nelze dovodit, že pod pojem „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 v zásadě nespadá umístění hypertextových odkazů na internetové stránce na chráněná díla, která již byla volně dostupná na jiné internetové stránce, avšak bez souhlasu nositelů autorských práv k těmto dílům. Naopak tato rozhodnutí potvrzují význam takového souhlasu s ohledem na toto ustanovení, jež právě stanovuje, že ke každému sdělení díla veřejnosti musí nositel autorského práva udělit souhlas.

Soudní dvůr konstatuje, že internet je skutečně zvláště významný pro svobodu projevu a informací zaručenou článkem 11 Listiny a hypertextové odkazy přispívají k jeho řádnému fungování, jakož i výměně názorů a informací na této síti charakterizované dostupností obrovského množství informací.       Kromě toho může být zejména pro jednotlivce, kteří chtějí takové odkazy umístit, obtížné ověřit, zda internetová stránka, na kterou mají tyto odkazy vést, zpřístupňuje díla, která jsou chráněna, a případně, zda nositelé autorských práv těchto děl souhlasili s jejich zveřejněním na internetu. Takové ověření může být obtížnější, pokud jsou tato práva předmětem sublicence. Kromě toho může být obsah internetové stránky, na kterou hypertextový odkaz umožňuje přístup, změněn po vytvoření tohoto odkazu tak, že bude zahrnovat chráněná díla, aniž by o tom nutně musela vědět osoba, jež uvedený odkaz vytvořila. Soudní dvůr říká, že pokud je tedy umístění hypertextového odkazu na dílo volně dostupné na jiné internetové stránce uskutečněno osobou, která tak činí bez úmyslu dosažení zisku, je třeba za účelem individuálního posouzení existence „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 zohlednit okolnost, že tato osoba neví ani rozumně nemůže vědět o tom, že toto dílo bylo zveřejněno na internetu bez svolení nositele autorského práva.  Taková osoba totiž zpřístupněním uvedeného díla veřejnosti poskytnutím přímého přístupu jiným uživatelům internetu  zpravidla neposkytuje zákazníkům přístup k protiprávně zveřejněnému dílu na internetu s plnou znalostí důsledků svého jednání. Kromě toho, pokud již předmětné dílo bylo dostupné bez jakéhokoli omezení přístupu na internetové stránce, na kterou umožňuje hypertextový odkaz přístup, mohli k němu mít v zásadě všichni uživatelé internetu již přístup i bez tohoto zásahu.  Naproti tomu, je-li prokázáno, že taková osoba věděla nebo vědět mohla, že použitý hypertextový odkaz zpřístupňuje protiprávně zveřejněné dílo na internetu, například na základě skutečnosti, že na to byla upozorněna nositeli autorského práva, je třeba mít za to, že poskytnutí takového odkazu představuje „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.  Totéž platí i v případě, že tento odkaz umožňuje uživatelům internetové stránky, na které se tento odkaz nachází, obejít omezující opatření, která byla na stránce, na které se nachází chráněné dílo, přijata za účelem omezení přístupu veřejnosti k tomuto dílu pouze na předplatitele této stránky, a představuje tedy vědomý zásah, bez kterého by uvedení uživatelé nemohli mít šířená díla k dispozici.

Podle Soudního dvora, pokud je umístění hypertextových odkazů uskutečněno za účelem dosažení zisku, lze od autora takového umístění očekávat, že provede nezbytná ověření, aby se ujistil, že dotčené dílo není protiprávně zveřejněno na stránce, na kterou vedou uvedené hypertextové odkazy, takže je třeba předpokládat, že takové umístění je provedeno s plnou znalostí povahy ochrany uvedeného díla a případné absence souhlasu nositele autorského práva se zveřejněním na internetu. Za takových okolností a za předpokladu, že tato vyvratitelná domněnka není vyvrácena, představuje jednání spočívající v umístění hypertextového odkazu na protiprávně zveřejněné dílo na internetu „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29. Nicméně v případě neexistence nové veřejnosti se nebude jednat o sdělování „veřejnosti“ ve smyslu tohoto ustanovení za předpokladu, že díla, na která uvedené hypertextové odkazy umožňují přístup, byla volně zpřístupněna na jiné internetové stránce se souhlasem nositele práv.

Soudní dvůr má za to, že takový výklad čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 zajišťuje vysokou úroveň ochrany autorů zamýšlenou touto směrnicí. Na jejím základě a v mezích určených čl. 5 odst. 3 uvedené směrnice totiž nositelé autorského práva mohou zakročit nejen proti původnímu zveřejnění jejich díla na internetové stránce, ale také proti všem osobám, které za účelem dosažení zisku umisťují hypertextový odkaz na protiprávně zveřejněné dílo na této stránce, jakož i za podmínek uvedených v bodech 49 a 50 tohoto rozsudku proti osobám, jež umístily takové odkazy, aniž by tak činily za účelem dosažení zisku. V tomto ohledu je třeba zejména uvést, že tito nositelé práv mají za všech okolností možnost informovat tyto osoby o protiprávní povaze zveřejnění jejich díla na internetu a zakročit proti nim v případě, že tento odkaz odmítnou odstranit, aniž by se museli dovolávat některé z výjimek uvedených v tomto čl. 5 odst. 3.