7. 02. 2017
Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 25.1. 2017 ve věci C‑367/15, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, v řízení Stowarzyszenie „Oławska Telewizja Kablowa“ (OTK) proti Stowarzyszenie Filmowców Polskich,
Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 13 směrnice 2004/48 vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, podle níž si může poškozený nositel práv duševního vlastnictví zvolit, že bude od osoby, která toto právo porušila, požadovat buď náhradu škody, kterou utrpěl, s přihlédnutím ke všem relevantním aspektům daného případu, anebo platbu dvojnásobku, či v případě zaviněného porušení trojnásobku příslušné odměny, která by mu musela být zaplacena v případě udělení oprávnění k užívání dotyčného díla, aniž by musel prokazovat skutečnou škodu a příčinnou souvislost mezi událostí, z níž pramení toto porušení, a utrpěnou škodou.
Soud k tomu říká:
- Článek 13 odst. 1 druhý pododstavec písm. b) směrnice 2004/48 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby taková vnitrostátní právní úprava, stanovila, že nositel majetkových autorských práv, jež byla porušena, může od osoby, která tato práva porušila, požadovat náhradu škody, která mu byla způsobena, prostřednictvím platby dvojnásobku hypotetického poplatku.
- Tento výklad nemůže zpochybnit skutečnost, že zaprvé odškodnění vypočítané na základě dvojnásobku hypotetického poplatku není přímo úměrné škodě, kterou poškozený skutečně utrpěl. Tato charakteristika je totiž inherentní každému paušálnímu odškodnění, podobně jako je tomu v případě náhrady škody výslovně upravené v čl. 13 odst. 1 druhý pododstavec písm. b) směrnice 2004/48. Zadruhé není uvedený výklad zpochybněn ani skutečností, že cílem směrnice 2004/48, není zavést povinnost stanovit náhradu škody jako trest.
- Pouhá platba hypotetického poplatku v případě porušení práva duševního vlastnictví nemá zaručit odškodnění celé skutečně utrpěné škody, jelikož platba tohoto poplatku by sama o sobě nezajistila ani náhradu případných nákladů souvisejících se zjištěním a určením případných porušení práva, ani náhradu případné nemajetkové újmy, ani platbu úroků z dlužných částek.
- Jistěže nelze vyloučit, že ve výjimečných případech náhrada škody vypočítané na základě dvojnásobku hypotetického poplatku tak jednoznačně a významně přesáhne skutečně utrpěnou škodu, že by návrh v tomto smyslu mohl představovat zneužití práva zakázané čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/48.
- Pokud jde o argument, podle něhož poškozený, jelikož může sám vyčíslit náhradu škody na základě dvojnásobku hypotetického poplatku, již nemusí dále prokazovat příčinnou souvislost mezi událostí vedoucí ke vzniku škody a utrpěnou škodou, je třeba konstatovat, že tento argument spočívá v příliš úzkém výkladu pojmu „příčinná souvislost“, podle něhož by musel poškozený nositel práv prokázat příčinnou souvislost nejen mezi touto událostí a utrpěnou škodou, ale rovněž přesnou výší, jíž tato škoda dosahuje. Takový výklad je přitom neslučitelný se samotnou myšlenkou paušálního stanovení náhrady škody, a tedy s čl. 13 odst. 1 druhým pododstavcem písm. b) směrnice 2004/48, který tento druh odškodnění umožňuje.
Závěr Soudního dvora EU:
Článek 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, podle níž může poškozený nositel autorských práv požadovat od osoby, která tato práva porušila, buď náhradu škody, kterou utrpěl, s přihlédnutím ke všem relevantním aspektům daného případu, anebo platbu dvojnásobku příslušné odměny, která by mu musela být zaplacena v případě udělení oprávnění k užívání dotyčného díla, aniž by tento nositel musel prokazovat skutečnou škodu.
23. 01. 2017
Pokud jde o výroky stěžovatele označujícího soudce za „kreténa“, „blbečka“ či „pokřiveného chudáka“, Ústavní soud konstatuje, že tyto výroky stěžovatele zjevně vybočují z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti – ve skutečnosti se jedná o pejorativní až vulgární výrazy, které byly samy o sobě s to znevážit osobu rozhodujícího soudce. Takové pejorativní až vulgární výrazy jsou podle judikatury ESLP chráněny pouze výjimečně – a to například tehdy, pokud jsou vyprovokovány podobně či stejně ostrými výroky ze strany soudce na adresu účastníka řízení či jeho právního zástupce [tzv. odvetná (counterattaack, Gegenschlag) funkce svobody projevu.
Rozsudek Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1486/15 z 9.2. 1916 – Přečin pohrdání soudem a svoboda projevu
Stěžovatel v dubnu 2010 u okresního soudu při rozhodování o vzetí do vazby uvedl, že rozhodující soudce „na něho působí dojmem, že není psychicky v pořádku, a že to vypadá, že je soud v rukou blázna, po vyhlášení usnesení o vzetí do vazby prohlásil, že rozhodnutí vydal soudce, který nebyl schopen doložit svůj zdravotní stav, že je důvodné se domnívat, že je nepříčetný a právě se zbláznil, dále uváděl, že u soudu mají ještě daleko větší kretény než v u jiného jmenovaného soudu a soudce nazval blbečkem a kreténem“. V průběhu hlavního líčení na dotaz soudce, zda si přečetl písemné odůvodnění rozhodnutí o vzetí do vazby, odpověděl, „že výtvory psychopatů zásadně nečte a dotázal se soudce, zda se vyrovnal s jeho námitkou nepříčetnosti s tím, že vznesl právě námitku nepříčetnosti a nikoli kretenismu, kterou vznáší právě nyní, dále uváděl, že při rozhodování o vzetí do vazby se soudce choval jako psychicky vyšinutý člověk, opakovaně se dožadoval, aby soudce doložil, že je psychicky příčetný, ve své závěrečné řeči pak soudce označil za nebezpečnou osobu, masově zneužívající své pravomoci, jako pokřiveného chudáka, který nutně vyžaduje psychologicko-psychiatrické vyšetření, s tím že jeho bludy odmítá dále poslouchat, a takto jednal, přestože byl předsedou senátu opakovaně vyzýván, aby takových výroků zanechal a upozorněn na skutečnost, že může být vykázán z jednací síně.Podle soudu stěžovatel tímto jednáním spáchal přečin pohrdání soudem podle § 336 písm. b) trestního zákoníku.
Stěžovateli byl již v jiném řízení uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, protože se dopustil přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku (vůči místopředsedovi obvodního soudu) a zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (zlomil palec příslušníku justiční strážce při potyčce, kterou vyprovokoval). Uvedený výrok o trestu okresní soud zrušil a místo toho uložil stěžovateli za všechny tři trestné činy souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Uvedl, že obžalovaný se dopouští trestné činnosti téže povahy opakovaně a dosavadní sankce vůči němu nesplnily svůj účel. Krajský soud odvolání stěžovatele zamítl. A následně Nejvyšší soud v Praze dovolání odmítl. Podle Nejvyššího soudu je bez jakýchkoliv pochyb, že jednání stěžovatele se nacházelo mimo mantinely civilního i správního práva.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že má právo bránit se nespravedlivému postupu proti němu, kterého se navíc orgány veřejné moci dopouštějí opakovaně a tím zvyšují jeho citlivost na takový postup. Podle stěžovatele byly jeho výroky reakcí na hrubě nezákonný postup v trestním řízení a při rozhodování soudu o vazbě. Poukazuje na to, že jeho trestní stíhání v původní trestní věci bylo později zastaveno a za vykonanou vazbu byl odškodněn. Rovněž namítá, že jeho jednání postrádá intenzity požadované trestním zákonem a není přečinem, nýbrž maximálně přestupkem. Podle stěžovatele mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda nebylo porušeno stěžovatelovo právo na svobodu projevu, a sice s ohledem na skutečnost, že trestní zákoník a § 336 představuje zákonem stanovené omezení svobody projevu.
V projednávaném případě není pochyb o tom, že stěžovatel předmětné výroky, za něž byl odsouzen, vůči soudci okresního soudu skutečně pronesl; to ostatně nezpochybňuje ani stěžovatel. Jádrem sporu je otázka, zda z ústavněprávního hlediska obstojí závěr, že pronesením těchto výroků stěžovatel spáchal trestný čin a že uložený trest je přiměřený. V této souvislosti stěžovatel poukázal na to, že jeho výroky byly reakcí na postup a rozhodování soudu, které považoval za nezákonné.
Stěžovatel předmětnými výroky pronesenými v průběhu soudních jednání opakovaně vyjádřil pochybnosti o příčetnosti konkrétního soudce okresního soudu a označil ho mimo jiné za „blbečka“, „kreténa“, „psychopata“ a „psychicky vyšinutého“. Tyto výroky na jedné straně směřují k popisu psychického stavu soudce, na druhé straně vyjadřují i stěžovatelovo negativní hodnocení. Jeho projev a výroky v něm obsažené tedy kombinují skutkový a hodnotící prvek. Tyto výroky proto Ústavní soud hodnotí jako hybridní. Tato klasifikace platí i pro výrok stěžovatele, že soudce masově zneužívá své pravomoci – ten sice nesměřuje k charakteristice psychického stavu soudce, ale týká se způsobu, jakým vykonává svou funkci, a dal by se považovat za nařčení z kárného provinění nebo trestné činnosti, nicméně i u tohoto výroku lze přijmout argumentaci stěžovatele, že tímto výrokem chtěl vyjádřit svůj názor. S ohledem na celkové vyznění všech výroků a kontext tedy považuje Ústavní soud i tento výrok za hybridní.
Vzhledem k tomu jde o hybridní výroky, u nichž je třeba zkoumat, zda mají dostatečný skutkový základ. . Pokud jde o výroky týkající se údajného špatného psychického zdraví soudce (že se soudce „zbláznil“, že je „nepříčetný“, že je „psychopat“ či „psychicky vyšinutý“), pro zvýšenou toleranci vůči projevu stěžovatele v projednávané svědčí, že šlo o projev obviněného (kritérium kdo) učiněný ústně při jednání v soudní síni (kritérium kde). Naopak k tíži stěžovatele jde, že šlo o kritiku konkrétního soudce okresního soudu (kritérium vůči komu), a nikoliv soudní moci jako celku. Dále v neprospěch stěžovatele hovoří i to, že šlo o kritiku ad personam (soudce) a nikoliv kritiku ad rem (jeho rozhodnutí) a skutečnost, že tyto výroky stěžovatele byly velmi expresivní (kritérium jak). Navíc tyto výroky nesměřovaly do profesní sféry soudce, nýbrž do jeho soukromé sféry (kritérium co). Ústavní soud v této souvislosti již dříve konstatoval, že nevylučuje, že ve výjimečných případech může špatné psychické zdraví soudce negativně ovlivňovat práci soudce. V takové situaci by se kritika tohoto stavu již týkala způsobu, jakým dotyčný soudce vykonává svou funkci, tedy jeho profesní, a nikoliv soukromé sféry. Stejně tak může být za určitých okolností neslučitelné s výkonem soudcovské funkce i deviantní chování soudce a může tak založit legitimní důvod pro kritiku dotčeného soudce. Taková kritika se ovšem musí zakládat na objektivních důvodech. Za okolností, kdy v neprospěch stěžovatele hovoří většina kritérií uvedených v předchozím bodě tohoto usnesení, je tedy nezbytné, aby stěžovatel pro své výroky předložil alespoň nějaké objektivní zdůvodnění (tj. například špatnou artikulace soudce, zjevně nesouvislý projev soudce, jeho usínání v soudní síni či jiný viditelný jev, který by i nezávislý pozorovatel mohl vnímat jako indikaci zdravotního handicapu soudce); pokud tak neučiní, jeho výroky nemají dostatečný skutkový základ a nepožívají ochrany čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy. Takové objektivní zdůvodnění však stěžovatel nepředložil. Ústavní soud s ohledem na tyto okolnosti konstatuje, že tyto výroky stěžovatele neměly dostatečnou oporu ve skutkovém základu, a tudíž jde o excesivní projev, který nepožívá ústavněprávní ochrany.
Pokud jde o výroky stěžovatele označujícího soudce za „kreténa“, „blbečka“ či „pokřiveného chudáka“, Ústavní soud konstatuje, že tyto výroky stěžovatele zjevně vybočují z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti – ve skutečnosti se jedná o pejorativní až vulgární výrazy, které byly samy o sobě s to znevážit osobu rozhodujícího soudce. Takové pejorativní až vulgární výrazy jsou podle judikatury ESLP chráněny pouze výjimečně – a to například tehdy, pokud jsou vyprovokovány podobně či stejně ostrými výroky ze strany soudce na adresu účastníka řízení či jeho právního zástupce [tzv. odvetná (counterattaack, Gegenschlag) funkce svobody projevu. Shodně přistoupil k obdobným výrokům i ESLP v rozsudku ve věci Skałka proti Polsku ze dne 27. 5. 2003, stížnost č. 43425/98. V této věci stěžovatel označil členy polského soudu za „nezodpovědné šašky“ („irresponsible clowns“) a jednoho soudce kromě jiného i za „neuvěřitelného kreténa“ („outstanding cretin“, „spotegovany kretyn“) – ESLP poukázal na to, že tato urážlivá slova stěžovatel použil, aniž by vznesl konkrétní námitky a vysvětlil, proč byla tak silná reakce podle něj na místě (Skałka proti Polsku, § 36-37). V projednávané věci soudce žádné urážlivé výroky, které by mohly legitimně zavdat příčinu k tak intenzivní reakci (takovým výrokem by mohly být například urážky soudce na adresu stěžovatele v průběhu jednání soudu) vůči stěžovateli nepronesl a stěžovatel neuvedl pro svou silnou reakci žádné jiné legitimní důvody. Z tohoto důvodu tyto výroky nepožívají čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že žádný právní řád ani soudní soustava není imunní vůči chybám, přesto se jejich výskyt snaží cestou řádných a mimořádných opravných prostředků minimalizovat. Jedinec, který považuje soudní rozhodnutí za nezákonné, nebo dokonce protiústavní, se tak proti němu musí bránit pomocí těchto právních prostředků, a nikoliv slovním napadáním soudu. Je legitimní žádat totéž i po stěžovateli, přestože Ústavní soud uznává, že ten se svého práva v jednom případě domohl až u ESLP. V projednávaném případě navíc kritiku stěžovatele vyvolalo rozhodování o vazbě, které má specifickou povahu. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud by byly připuštěny takto pejorativní výroky na adresu konkrétních soudců, které nemají dostatečný skutkový základ, mohlo by to ochromit fungování justice, neboť by to vedlo k výraznému nárůstu námitek podjatosti, ať už ze strany účastníků řízení či ze strany soudce. Vzhledem k úloze, kterou soudy plní, totiž nelze přijmout, aby účastníci řízení slovně útočili na osobnost soudců soudu prvního stupně jen z toho důvodu, že jejich rozhodování či procesní postup pokládají za nezákonný, tak jako to učinil stěžovatel.
Za těchto okolností nepovažuje Ústavní soud za nezbytné posuzovat samostatně ústavnost dalších výroků stěžovatele, v nichž označil dotčeného soudce okresního soudu za „nebezpečnou osobu, masově zneužívající své pravomoci“.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy právo stěžovatele na svobodu projevu ve smyslu čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy neporušily.Ústavní soud neshledal důvodnými ani ostatní námitky a ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.;;
23. 01. 2017
ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA 8. září 2016 ve věci C-160/15
Článek 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti musí být vykládán v tom smyslu, že za účelem posouzení, zda umístění hypertextových odkazů na internetové stránce na chráněná díla, která jsou volně dostupná na jiné internetové stránce bez souhlasu nositele autorského práva, představuje „sdělování veřejnosti“ ve smyslu tohoto ustanovení, je třeba určit, zda byly tyto odkazy poskytnuty nikoli za účelem dosažení zisku osobou, která nevěděla nebo nemohla rozumně vědět o protiprávní povaze zveřejnění těchto děl na této jiné internetové stránce, nebo zda naopak byly poskytnuty za účelem dosažení zisku, v kterémžto případě musí být taková znalost presumována.
Rozsudek se týkal žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce k výkladu čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva…
Žádost byla podána v rámci sporu mezi společností GS Media BV na straně jedné a společnostmi Sanoma a další ohledně toho, že na internetové stránce GeenStijl.nl provozované společností GS Media byly umístěny hypertextové odkazy na jiné internetové stránky umožňující zobrazení fotografií B. G. Dekker pořízených pro časopis Playboy.
Závěry Soudního dvora
Pokud jde o věc v původním řízení, je nesporné, že společnost GS Media provozuje stránku GeenStijl a že poskytla hypertextové odkazy na soubory obsahující dotčené fotografie umístěné na stránce Filefactory za účelem dosažení zisku. Je rovněž nesporné, že společnost Sanoma neudělila oprávnění ke zveřejnění těchto fotografií na internetu. Mimoto skutkové okolnosti, jak jsou popsány v předkládacím rozhodnutí, nasvědčují tomu, že společnost GS Media si byla vědoma posledně uvedené okolnosti, a že tedy nemůže vyvrátit domněnku, že umístění předmětných odkazů bylo provedeno s plnou znalostí protiprávní povahy tohoto zveřejnění. Za těchto okolností, se jeví, že představuje umístění takových odkazů společností GS Media „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.
Soudní dvůr zejména připomíná, že z bodů 9 a 10 odůvodnění směrnice 2001/29 vyplývá, že jejím hlavním cílem je zavedení vysoké úrovně ochrany autorů, která jim umožní obdržet odpovídající odměnu za užívání jejich děl, zejména při jejich sdělování veřejnosti. Z toho plyne, že pojem „sdělování veřejnosti“ je třeba chápat v širokém smyslu, jak ostatně výslovně stanoví bod 23 odůvodnění této směrnice (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. října 2011, Football Association Premier League a další, C‑403/08 a C‑429/08, EU:C:2011:631, bod 186, a ze dne 7. března 2013, ITV Broadcasting a další, C‑607/11, EU:C:2013:147, bod 20). Zároveň z bodů 3 a 31 odůvodnění směrnice 2001/29 vyplývá, že provedená harmonizace směřuje zejména v elektronickém prostředí k zajištění přiměřené rovnováhy mezi zájmy nositelů autorských práv a práv souvisejících na ochraně jejich práv duševního vlastnictví zaručené článkem 17 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) na straně jedné a ochranou zájmů a základních práv uživatelů chráněných předmětů, zejména jejich svobody projevu a informací zaručené článkem 11 Listiny, jakož i obecného zájmu na straně druhé.
Soudní dvůr připomněl kritéria, která je nutné vzít na vědomí při posuzování střetů jednotlivých zájmů. Zaprvé zdůraznil nevyhnutelnou úlohu uživatele a vědomou povahu jeho zásahu. Jednání tohoto uživatele totiž představuje sdělování, pokud tento uživatel při plné znalosti důsledků svého jednání zprostředkuje svým hostům přístup k chráněnému dílu, a zejména pokud by bez takového zprostředkování tito hosté v zásadě nemohli chráněného díla užít. Zadruhé upřesnil, že pojem „veřejnost“ se týká blíže neurčeného počtu potenciálních adresátů a kromě toho vyžaduje dosti vysoký počet osob. Z ustálené judikatury Soudního dvora kromě toho vyplývá, že aby mohlo být sdělování chráněného díla kvalifikováno jako „sdělování veřejnosti“, musí být sděleno specifickou technologií odlišnou od té, která byla dosud užita, nebo „nové veřejnosti“, tj. veřejnosti, kterou nositelé autorského práva nebrali v potaz při udílení svolení k prvotnímu sdělení jejich díla veřejnosti. Soudní dvůr zatřetí rozhodl, že bez významu není ani výdělečná povaha sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.
Často je těmi, co zveřejňují hypertextové odkazy, odkazováno, na rozsudek ze dne 13. února 2014, Svensson a další (C‑466/12, EU:C:2014:76), kde vyložil Soudní dvůr čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 v tom smyslu, že umístění hypertextového odkazu na jedné internetové stránce na díla, která jsou volně dostupná na jiné internetové stránce, nepředstavuje „sdělování veřejnosti“ podle tohoto ustanovení. Tento výklad byl rovněž potvrzen v usnesení ze dne 21. října 2014, BestWater International (C‑348/13, nezveřejněné, EU:C:2014:2315) ve vztahu k odkazům používajícím tzv. „framing“ techniku. Z odůvodnění těchto rozhodnutí však vyplývá, že se Soudní dvůr vyjádřil toliko k umístění hypertextových odkazů na díla, která již byla volně dostupná na jiné internetové stránce se souhlasem nositele práv, přičemž Soudní dvůr dospěl k závěru, že se nejedná o sdělování veřejnosti z toho důvodu, že předmětné sdělování nebylo uskutečněno vůči nové veřejnosti.
Soudní dvůr zdůrazňuje, že z rozsudku ze dne 13. února 2014, Svensson a další (C‑466/12, EU:C:2014:76) nelze dovodit, že pod pojem „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 v zásadě nespadá umístění hypertextových odkazů na internetové stránce na chráněná díla, která již byla volně dostupná na jiné internetové stránce, avšak bez souhlasu nositelů autorských práv k těmto dílům. Naopak tato rozhodnutí potvrzují význam takového souhlasu s ohledem na toto ustanovení, jež právě stanovuje, že ke každému sdělení díla veřejnosti musí nositel autorského práva udělit souhlas.
Soudní dvůr konstatuje, že internet je skutečně zvláště významný pro svobodu projevu a informací zaručenou článkem 11 Listiny a hypertextové odkazy přispívají k jeho řádnému fungování, jakož i výměně názorů a informací na této síti charakterizované dostupností obrovského množství informací. Kromě toho může být zejména pro jednotlivce, kteří chtějí takové odkazy umístit, obtížné ověřit, zda internetová stránka, na kterou mají tyto odkazy vést, zpřístupňuje díla, která jsou chráněna, a případně, zda nositelé autorských práv těchto děl souhlasili s jejich zveřejněním na internetu. Takové ověření může být obtížnější, pokud jsou tato práva předmětem sublicence. Kromě toho může být obsah internetové stránky, na kterou hypertextový odkaz umožňuje přístup, změněn po vytvoření tohoto odkazu tak, že bude zahrnovat chráněná díla, aniž by o tom nutně musela vědět osoba, jež uvedený odkaz vytvořila. Soudní dvůr říká, že pokud je tedy umístění hypertextového odkazu na dílo volně dostupné na jiné internetové stránce uskutečněno osobou, která tak činí bez úmyslu dosažení zisku, je třeba za účelem individuálního posouzení existence „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 zohlednit okolnost, že tato osoba neví ani rozumně nemůže vědět o tom, že toto dílo bylo zveřejněno na internetu bez svolení nositele autorského práva. Taková osoba totiž zpřístupněním uvedeného díla veřejnosti poskytnutím přímého přístupu jiným uživatelům internetu zpravidla neposkytuje zákazníkům přístup k protiprávně zveřejněnému dílu na internetu s plnou znalostí důsledků svého jednání. Kromě toho, pokud již předmětné dílo bylo dostupné bez jakéhokoli omezení přístupu na internetové stránce, na kterou umožňuje hypertextový odkaz přístup, mohli k němu mít v zásadě všichni uživatelé internetu již přístup i bez tohoto zásahu. Naproti tomu, je-li prokázáno, že taková osoba věděla nebo vědět mohla, že použitý hypertextový odkaz zpřístupňuje protiprávně zveřejněné dílo na internetu, například na základě skutečnosti, že na to byla upozorněna nositeli autorského práva, je třeba mít za to, že poskytnutí takového odkazu představuje „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29. Totéž platí i v případě, že tento odkaz umožňuje uživatelům internetové stránky, na které se tento odkaz nachází, obejít omezující opatření, která byla na stránce, na které se nachází chráněné dílo, přijata za účelem omezení přístupu veřejnosti k tomuto dílu pouze na předplatitele této stránky, a představuje tedy vědomý zásah, bez kterého by uvedení uživatelé nemohli mít šířená díla k dispozici.
Podle Soudního dvora, pokud je umístění hypertextových odkazů uskutečněno za účelem dosažení zisku, lze od autora takového umístění očekávat, že provede nezbytná ověření, aby se ujistil, že dotčené dílo není protiprávně zveřejněno na stránce, na kterou vedou uvedené hypertextové odkazy, takže je třeba předpokládat, že takové umístění je provedeno s plnou znalostí povahy ochrany uvedeného díla a případné absence souhlasu nositele autorského práva se zveřejněním na internetu. Za takových okolností a za předpokladu, že tato vyvratitelná domněnka není vyvrácena, představuje jednání spočívající v umístění hypertextového odkazu na protiprávně zveřejněné dílo na internetu „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29. Nicméně v případě neexistence nové veřejnosti se nebude jednat o sdělování „veřejnosti“ ve smyslu tohoto ustanovení za předpokladu, že díla, na která uvedené hypertextové odkazy umožňují přístup, byla volně zpřístupněna na jiné internetové stránce se souhlasem nositele práv.
Soudní dvůr má za to, že takový výklad čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 zajišťuje vysokou úroveň ochrany autorů zamýšlenou touto směrnicí. Na jejím základě a v mezích určených čl. 5 odst. 3 uvedené směrnice totiž nositelé autorského práva mohou zakročit nejen proti původnímu zveřejnění jejich díla na internetové stránce, ale také proti všem osobám, které za účelem dosažení zisku umisťují hypertextový odkaz na protiprávně zveřejněné dílo na této stránce, jakož i za podmínek uvedených v bodech 49 a 50 tohoto rozsudku proti osobám, jež umístily takové odkazy, aniž by tak činily za účelem dosažení zisku. V tomto ohledu je třeba zejména uvést, že tito nositelé práv mají za všech okolností možnost informovat tyto osoby o protiprávní povaze zveřejnění jejich díla na internetu a zakročit proti nim v případě, že tento odkaz odmítnou odstranit, aniž by se museli dovolávat některé z výjimek uvedených v tomto čl. 5 odst. 3.
17. 04. 2013
Rozsudek ve věci Von Hannover proti Německu byl vyhlášen Evropským soudem pro lidská práva dne 24. června 2004. Rozsudek ve věci Von Hannover proti Německu č. 2 byl vyhlášen dne 7. února 2012. Přestože od vydání druhého rozsudku uplynul rok, české soudy nadále odkazují na první rozhodnutí ve věci. Co druhé rozhodnutí přineslo nového?
V prvním řízení stěžovatelka brojila proti zveřejňování fotografií zobrazujících ji v situacích jejího každodenního života, tedy v situacích čistě soukromého charakteru, jako je sportování, chůze na veřejnosti, odchod z restaurace nebo na prázdninách. Fotografie, na kterých se stěžovatelka někdy objevuje sama, jindy ve společnosti či s dětmi.
Německý Spolkový soudní dvůr považoval za legitimní zakázat fotografie stěžovatelky v zahradní restauraci, proti kterým se stěžovatelka dovolala, ale které nejsou předmětem ústavní stížnosti. Přítomnost stěžovatelky a jejího doprovodu zde vykazují všechny znaky soukromí. Fotografie byly zjevně pořízeny ze vzdálenosti, což dokazuje, že se stěžovatelka domnívala, že není vystavena pohledu veřejnosti. Pokud jde o její fotografie na koni nebo na kole, nebyla stěžovatelka v ústranní, ale na místě veřejném. ESPL judikoval, že stejně jako má veřejnost právo být informována, což je základní právo v demokratické společnosti, které se může za určitých okolností dotýkat i soukromého života osob veřejně činných, zejména pokud jde o politiky, v projednávaném případě se o toto nejedná, protože daná situace nespadá do sféry politické či veřejné diskuse, neboť publikované fotografie a je doprovázející komentáře se týkají výlučně detailů soukromého života stěžovatelky. Soud konstatoval, že publikaci fotografií a článků, jejichž jediným účelem je uspokojit zvědavost určité části čtenářů, pokud jde o detaily ze soukromého života stěžovatelky, nelze považovat za příspěvek k jakékoli diskusi, pokud jde o obecný zájem společnosti i přes to, že stěžovatelka je veřejnosti známa. Podle názoru Soudu je kritérium prostorové izolace ve skutečnosti příliš neurčité a pro dotyčnou osobu obtížné ho posoudit předem.
V druhém řízení stěžovatelé brojili proti fotografii zobrazující stěžovatele na procházce po rezortu St. Moritz. Podstata článku spočívala v informaci v tom, že se zdraví knížete od jeho posledního veřejného vystoupení zhoršilo. Je na procházce se svojí nejmladší dcerou, ta ho podpírá. Jeho syn, princ Albert je v tu dobu na Olympijských hrách v Salt Lake City a princezna Caroline ve Svatém Mořici.
Německý spolkový soud vyložil pojmy současná společnost a informační hodnota. Ta se má vykládat v širším smyslu To zahrnuje cokoliv, co je ve veřejném zájmu společnosti a zahrnuje zprávy sloužící k pobavení, které však rovněž hrají roli pro formování názorů nebo ovlivnění, které je vyšší než pouhá faktická informace. Ve vztahu k osobám současnosti, v úvahu musí být bráno, zda informace přispěla k faktické debatě a zda obsah šel nad rámec pouhého uspokojení veřejné zvědavosti. Přestože fotografie tuto hodnotu neměla, zdraví knížete v článku uvedené již přispělo k obecné debate o věci veřejného zájmu.
Kritéria ESPL pro rozhodnutí, kterým stěžovatelce nevyhověl a rozhodl, že čl. 8 Úmluvy nebyl porušen.
- Přínos do debaty o veřejném zájmu—Definice toho, co představuje otázku veřejného zájmu, závisí na okolnostech jednotlivého případu. Nejedná se pouze o otázky politické nebo kriminality, ale mohou se dotýkat sportovní tématiky nebo umělců.
- Jak známá je osobnost a co je předmětem zprávy—Na detailech soukromého života osob veřejně činných je veřejný zájem, pokud nejsou uveřejněny pouze s cílem uspokojit zvědavost.
- Předchozí jednání dotčených osob—Jednání a chování dotčené osoby před publikací fotografií anebo fakt, že se informace objevila již před publikací musí být brány v potaz.
- Obsah, forma a důsledky zveřejnění—způsob a rozsah uveřejnění.
- Okolnosti, za kterých byly fotografie pořízeny—Zřetel je nutné brát hlavně k tomu, zda byl dán souhlas s pořízením. Zda byla pořízena bez vědomí osoby, tajně či nezákonnými prostředky.
16. 04. 2013
Albert Reynolds byl ministerským předsedou Irska. The Times otiskl článek, v němž jej obvinil z nekalých praktik v Parlamentu, načež jeho vláda padla. Reynolds podal žalobu pro pomluvu, ale neuspěl s odůvodněním obrany ve formě kvalifikovaného privilegia. Demonstrativní výčet doplňujících faktorů, které by měly být brány v úvahu při stanovení zásahu do občanské cti a lidské důstojnosti pro určení hranice privilegia svobody projevu. Rozhodujícím kritériem nicméně zůstává prokázání veřejného zájmu.
- Závažnost obvinění. Čím závažnější obvinění je, tím více byla veřejnost dezinformována a difa-movaná osoba poškozena, pokud tvrzení není pravdivé.
- Povaha informace a uvážení, do jaké míry je předmětný problém záležitostí veřejného zájmu.
- Zdroj informace. Někteří šiřitelé informace nemají přímou znalost o události. Někteří mají vlastní důvody rozmělnit informaci anebo jsou placeni za své příběhy.
- Vynaložené úsilí a konkrétní kroky k ověření pravdivosti informace.
- Status informace. Obvinění již může být předmětem vyšetřování, které vyžaduje ohledy.
- Naléhavost záležitosti. Zprávy jsou často komoditou podléhající rychlé zkáze.
- Zda byl žádán komentář od stěžovatele (žalobce). Ten může mít informace, kterými jiní nedis-ponují nebo které nesdělili. Oslovení stěžovatele (žalobce) nemusí být vždy nutné.
- Zda médii šířené sdělení obsahovalo podstatu události viděné očima stěžovatele (žalobce).
- Tón sdělení šířeného médii. Původce mediálně šířené informace může iniciovat diskusi nebo vyšetřování. Nemusí prezentovat obvinění jako sdělování faktu.
- Okolnosti zveřejnění včetně jeho načasování.
15. 04. 2013
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 2092/2007 ze dne 31.1.2008. Podle ustanovení § 13 o.z. občanskoprávní sankce postihují sub-jekty, resp. původce neoprávněného zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, chráněné všeobecným osobnostním právem.
Původcem neoprávněného zásahu přitom mohou být jakékoliv fyzické či právnické osoby. Jestliže byl neoprávněný zásah do osob-nostních práv fyzické osoby způsoben někým, kdo byl použit práv-nickou nebo jinou fyzickou osobou k realizaci činnosti této práv-nické či jiné osoby, přičítá se za použití analogie ustanovení § 420 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 853 o. z. neoprávněný zásah samotné jiné fyzické či právnické osobě. Soud se musí zabývat splněním předpokladu tohoto druhu odpovědnosti, a to že práv-nická osoba vědomě použila takové osoby a že taková osoba vě-domě jednala, byla použita za právnickou osobu v rámci pověřením vymezené činnosti.
Je-li na základě zhodnocení všech okolností konkrétního případu – především z hlediska místního, časového a věcného vztahu k plnění činnosti – na místě závěr, že se činnost použité osoby již neděla v rámci pověřením vymezené činnosti, ale šlo o vybočení (exces) z tohoto rámce, tedy o jednání za jiného z vlastní iniciativy a ve vlast-ním zájmu, postihují občanskoprávní sankce podle ustanovení § 13 o.z. přímo tuto použitou osobu.
